Píšu.

Jak se na nás v Thajsku hnala bouře.

Ani bych o tom nejdřív nevěděla, ale byli tu u nás na skok na ostrově kamarádi a ti přišli s tím, že se sem údajně žene tajfun. Tajfun? V tu chvíli jsem jim to vyvrátila s tím, že není sezóna a že to tajfun určitě nebude. 

My, když jsme sem v prosinci přijeli, tak dešťová sezóna končila a pršelo šíleně moc! Představte si hodně silnej liják, který u nás trvá chvíli, ale tady téměř celý den – no a takhle několik dní. Voda pak už ani nestíhala odtékat kanály, ale záplavy tu kupodivu ještě nebyly. (Ještě, že jsem se před cestou podívala na předpověď a tu bundu si tak nakonec vzala.) Nicméně pršelo pořád a hodně, že jsme se divili, kde se ta voda pořád bere. Dešťová sezóna měla totiž tou dobou končit. 

Takže zkrátka jsem si nejprve říkala, že i tohle bylo silný, a že to, co přijde, nemůže být bůhvíjakej moribundus a nebude to silnější než to, co tu bylo původně. Pak jsem to ale začala sledovat a zjistila, že se na nás opravdu něco žene. V tu chvíli to nazývali tropická deprese. Což je prostě cyklóna, ale menších rozměrů. To horší už je jen tropická bouře a potom teprve tajfun. 

No a pak… Pak to upgradovalo na tropickou bouři. A dostalo to i název. Super. Co dostane název, to už bude asi zajímavý. Na wiki se dočtete o hodně ničivých tropických bouřích z této oblasti s různými jmény. Takže i když to není tajfun, evidentně je to úplně jedno. 

Několikrát denně se vydávalo oficiální prohlášení, jak bouře postupuje, jak se vyvíjí, co zasáhne a na jaké podmínky se máme připravit. Klasicky to byly vlny 3 – 5 metrů, hodně silný déšť, vítr v rychlosti 70 km/h, záplavy a taky informace o tom, že na moře smí pouze velké lodě, což se přetransformovalo v to, že nesměly žádné. 

Dva dny před bouří se o tom začalo psát všude po světě. A dost zle. Přečetla jsem třeba věci jako ,,nejhorší bouře v oblasti za posledních 68 let” nebo ,,tentokrát přichází tropická bouře, nic tu nezůstane, opravdu nic”, což opravdu číst nechcete, když jste přímo na ráně. Podle radaru Pabuk měla přejít naprosto přímo přes nás, že už to víc nešlo a takhle měla přecházet celý den. Psalo se o tom, jak lidi prchají z ostrova a do českých médií to samozřejmě doputovalo zanedlouho taky. 

Den před bouří byl zajímavej. Nejdřív chci říct, že to bylo něco, co mě najednou opravdu donutilo nic nedělat a jen lenošit a odpočívat. Dopoledne jsme vstali a jeli odvézt kamarády do přístavu, kteří z ostrovu odjížděli. Projeli jsme tak kus ostrova a bylo vidět, že je tu třeba opravdu o dost míň lidí. Provoz byl hodně klidný. Rozvážely se bomby s plynem a barely s vodou ve velkém. Ty barely s vodou vlastne stály všude a rozhodně ne v malým množství. Zatloukaly se okna a rozmisťovaly se pytle s pískem. Zároveň ten den odlítávala poslední letadla a odjížděly poslední lodě, pak se už nesmělo do vzduchu ani na vodu. Zbylé lodě se vytahovaly na pevninu a někdy kolem druhé hodiny odpoledne jsme byli už izolováni. 

Nakoupili jsme svíčky (no vlastně dost pofidérní svíčky – jsou to ty obětní, neprakticky vysoké v balíčku s vonnými tyčinkami), zásobu jídla a vody na příští dny. Cestou domů jsme taky sháněli data. Bylo dost možné, že nebude fungovat elektřina a ani internet, tak jsme chtěli mít alespoň nějaké spojení. Nenašli jsme, takže čert to vem. Vymysleli jsme si úkryt v koupelně, uklidila jsem všechny věci z balkonu, nabili jsme elektroniku a powerbanku. Taky byl zveřejněn seznam evakuačních míst, to asi pro ty, kteří mají nedostatečné zázemí.

Ještě do toho musím říct, že Járovi začalo být ten den špatně a celkem hořel, moc použitelnej v tu chvíli nebyl, což mi dělalo ještě větší radost, protože nevíte, co že se to na vás žene, všichni straší a vašemu klukovi v tu chvíli začne něco být, což v Asii řešíte víc než doma a prostě nevíte.

Jeli jsme teda domů, odpočívali a čekali na bouři. V noci jsem se pořád budila, kontrolovala stav venku, sem tam i radar a byla jsem dost zvědavá, co teda přijde. Protože přece jen takovou tropickou bouři normálně nezažijete. No nic se nedělo – jediná věc a to, že se předpověď umírnila a na radaru šlo vidět, že se má Pabuk trochu roztrhat a že by měla změnit malinko směr. Pro nás dobře. 

Ráno byl klid a my pořád odpočívali. Zjistila jsem taky, že na plážích jsou kamery a aktuální dění je vysíláno (což je trošku zvláštní na Asii, ale beru, žejo!) a samozřejmě jsem si všechny kamery, co šlo, pootvírala a sledovala. 😀 Moře bylo rozbouřený, já pak těsně před příchodem skočila ještě do krámu pro něco k snědku, omrkla jsem cestou naši pláž, která byla trochu rozbouřená taky, i když je na severu a počasí se hnalo z jihovýchodu, no a pak domů.

Dopadlo to dobře, protože se na poslední chvíli – no vlastně právě ve chvíli, kdy měla udeřit u nás, uklidnila. A to opravdu o dost. Foukalo, pršelo, ale to, čeho (jsme) se všichni obávali, nakonec vůbec nepřišlo a bylo to dobře. Pabuk se vybouřila na moři a nám dala už pokoj.